Jedna z dnes již téměř zapomenutých kapel z éry Nové vlny britského heavy metalu se letos otřepala k povedenému studiovému albu, prvnímu za opravdu hodně dlouhou dobu. TANK, ačkoliv byli vždy počítáni spolu se SAXON, IRON MAIDEN, ANGEL WITCH a desítkami dalších mezi NWOBHM kapely, měli vždy podstatně blíže k variabilnějšímu hardrockovému výrazu některých starších kapel ze sedmdesátých let, který si opracovávali k obrazu svému a aktualizovali jej pro dekádu následnou. Ranní TANK rozhodně nezapřeli inspirace u irských THIN LIZZY, ke kterým měli vždy podstatně blíže než k nějakému třeskutě kovovému marši ostatních britských ozbrojenců kolem. Se střídavými úspěchy se tahle nadějná parta prodírala celými osmdesátými lety a některá jejich alba dodnes rozhodně stojí za poslech a jsou právem hýčkána ve sbírkách pamětníků. Dnes jsou TANK několik sezón zpět, navíc mají ve svém středu posilu v podobě zlatého hrdla zpěváka Doogie Whitea, týpka, který před patnácti lety nazpíval poslední řadovku RAINBOW Ritchieho Blackmorea – „Stranger In Us All“.
Novinka „War Machine“ předkládá výživný materiál stojící někde na pomezí mezi vypjatou heavy metalovou úderností a proměnlivějšími hardrockovými fázemi. Dnes mají TANK proklatě blízko k SAXON, za což vděčí i rozmáchlejšímu pojetí skladeb a hlasové podobnosti Doogie Whitea s Biffem Byfordem. Příznivce britské metalové větve osmdesátých let tak nový materiál rozhodně nadchne, protože ačkoliv nepřináší v jádru nic nového, předkládá zde se stoprocentním nadhledem poctivé kovové řemeslo. Mezi devíti zdejšími skladbami by jste jen stěží hledali jedinou vysloveně slabou (možná „The Last Laught“). Jsou zde jak dobře odsypávající údernější věci („Phoenix Rising“, „Great Expectations“) s rychlými laufy, zapeklitými sóly, hysterickými nápěvy a pořádným tahem na branku, tak i rozmáchlá klenutá čísla („War Machine“, „Judgement Day“), která doporučuji zejména. Dokonce zde dojde i na pomalu gradující baladu („After All“), která možná lehce upomene na BLACK SABBATH v dobách, kdy u nich zpívali takový borci jako Ronnie James Dio nebo Tony Martin a kdy Tony Iommi se svými sóly nešetřil.
Zkrátka TANK nenahráli nějakou absolutní metalovou bombu, to ani nikdo nečekal. Novinka je rozhodně povedeným albem s mnoha svěžími nápady, skladbami které chytnou za srdce a hutným zvukem, tudíž nepochybuji, že se určitě bude líbit mnoha současným metalovým příznivcům, a to nejenom pamětníkům.